Zdejší prostředí je hrobem mladých vědců

V Česku jste mnohdy závislí na šéfovi a vaše práce se pak stává jen odnoží jeho výzkumu, říká biolog Petr Svoboda. Odešel do USA a Švýcarska, ve 33 letech se vrátil a vede vlastní tým na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR. Nyní špičkový biolog Petr Svoboda získal evropský grant v hodnotě 56 milionů korun. Jeho nápad, který se zrodil u kulečníku, by mohl vést až k novým lékům na virováonemocnění. Navíc řada Svobodových postřehů z výzkumu platí i v byznysu. "Nastupuje takzvaná homeopatická zodpovědnost, na každém stupni řízení se zodpovědnost ředí a na konci už nikdo nezodpovídá za nic," říká Svoboda. Tenhle pocit má ostatně řada zaměstnanců větších firem.


OTÁZKA: Čemu se v rámci grantu budete věnovat?

Všechny viry de facto pořádají s organismem, který napadají, závody ve zbrojení. Snaží se prolomit nebo obejít obranný imunitní systém. A to se jim vcelku daří. Jenže v organismu savců je ještě starý imunitní systém, který už neslouží k obraně, má jiné funkce. Savčí viry se tak s ním většinou nesetkávají, takže na něj mohou být vysoce citlivé. My se nyní budeme snažit ten starý imunitní systém nějakým způsobem oživit. 

OTÁZKA: U kterých onemocnění by vyvíjená léčba mohla fungovat?

Jako první budeme testovat jeden druh encefalitidy a virovéonemocnění slinivky a srdce. Oživení starého imunitního systému může teoreticky zabrat u celé řady dalších virových chorob, třeba u jednoduchých rinovirů způsobujících rýmu. Na druhou stranu jsme už vyloučili třeba chřipku.

OTÁZKA: Letos jste spolu s dalším biologem získal prestižní evropský grant, loni uspěl virolog Pavel Plevka. Proč se Česku najednou tak daří v biologii?

Všichni patříme mezi Husákovy děti a jsme první generací vědců, která mohla po revoluci bez omezení vycestovat a získat špičkové vzdělání. Nikdo nám přitom nemusel schvalovat, kam pojedeme a co tam budeme dělat. V cizině jsme se osamostatnili, naučili se pracovat efektivně. Postupně se vracíme. 

Není to tak, že by před námi nikdo neodcházel na zkušenou do zahraničí, ale byl jsem součástí větší vlny, která se vydala na západní akademickou půdu. 

OTÁZKA: Je pobyt v zahraničí pro úspěšnou kariéru opravdu tak klíčový?

Určitě. Změníte pohled na svět, získáte sebejistotu. Už jen to, že přijedete do cizí země s kufrem v ruce a musíte vyřídit spoustu formalit a najít si bydlení, je velmi cenná zkušenost. Po návratu vás hned tak nějaká překážka neodradí, budete si více věřit. Přestanete se bát zkoušet nové věci. Myslím ale, že je třeba odjet ven minimálně na dva nebo tři roky.

OTÁZKA: Pár měsíců nestačí?

Půlroční stáž je jen formální záležitost. Člověk sice uvidí jinou hezkou laboratoř, navštíví pár seminářů, ale mentálně zůstane zakotvený v českém rybníčku. I rok je z tohoto pohledu málo. Až po dvou letech venku se začnou přetrhávat vazby s lidmi tady, to už se o vás zajímá jen pár kamarádů. Tak po třech letech je odtržení dokonalé.

OTÁZKA: Řada mladších vědců zůstává v cizině natrvalo. Je náročné se vrátit?

Ano. Česko se stalo hrobem mnoha úspěšných mladých vědců, řada kolegů se proto nechce vrátit. Lidé šli ven, v cizině uspěli, ale po návratu je zdejší prostředí srovnalo do místního průměru. Člověk třeba slyší: Je fajn, že jste uspěl v cizině, ale tam je to snazší. 

Nejde ani tak o to, že by tady vědec po návratu narazil na nějakou zásadní překážku, ale život mu komplikuje spousta drobných nepříjemností. Peníze na rozjezd většinou chybějí, protože podpora mladých vědců je nedomyšlená. Administrativa v Česku je hodně pomalá. Když začínáte, stačí, abyste v prvním roce neuspěli s žádostí o peníze u grantové agentury. Podávají se v květnu a vy najednou nemáte peníze na celý další rok. Naberete dva roky zpoždění, aniž jste něco výrazně pokazili.

Mnohdy jste navíc ve zdejším prostředí závislí na šéfovi, čímž se ale vaše práce stává jen odnoží jeho výzkumu a těžko přijdete s něčím vlastním, novým a převratným. Všechny tyto obtíže člověka brzdí a unavují natolik, až se dobře rozjetá kariéra snadno změní v udržovací cyklus. 

OTÁZKA: Co by pomohlo?

Granty určené na rozjezd nových laboratoří. Mladý vědec byl měl dostat určitý objem peněz, se kterými by mohl úplně volně nakládat, tedy podle potřeby a vlastního uvážení nakupovat vybavení laboratoře, materiál nebo si najmout lidi do týmu. Za stávajících podmínek a nastavení grantů musí člověk třeba rok dopředu plánovat, že si koupí mikroskop. Ale s takovým předstihem většinou vůbec nevíte, co budete potřebovat. Navíc u přidělovaných peněz je většinou striktně dáno, kolik může jít na platy, kolik na materiál a podobně. 

Když jsem se vrátil do Česka, finančně mě podpořil náš ústav a navíc jsem získal i grant EMBO. Z něj jsem ročně mohl čerpat 1,3 milionu korun a využít je na cokoli. To naší práci velmi pomohlo.

OTÁZKA: Jenže dát peníze na rozjezd všem je trochu plýtvání...

Počet nových laboratoří si musejí hlídat jednotlivá pracoviště, a ta také hledají šéfy nových týmů. Mladí vědci, kteří takovou pozici získají, by měli dostat podporu pro svůj rozjezd. Po čase je však zapotřebí jejich práci zhodnotit a rozpustit 20 procent nebo i třetinu nejslabších týmů. Na uvolněná místa pak mohou nastoupit další. Takhle to běžně funguje v cizině. 

V americké Filadelfii i ve švýcarské Basileji, kde jsem působil, získá vědec svoji laboratoř nejprve na zkoušku na několik let, ale zároveň s dobrou podporou. Teprve když má dobré výsledky, může zůstat natrvalo. U nás v ústavu už jsme tuhle praxi také zavedli. Vím, že podobně postupují třeba v Ústavu organické chemie a biochemie. Ale běžná praxe to v Česku zatím není.

Na druhou stranu je zbytečné neustále prověřovat vědce, kteří vedou tým už 10 nebo 15 let. V anglosaském systému je silný filtr na začátku. Pokud jím vědec projde, má už víceméně klid na práci, což je správné. Plošný tlak na úspory a neustále prověřování zkušených lidí vede v Česku spíše ke škodlivým adaptacím. Jenže to si lidé, kteří řídí vědní politiku, zřejmě neuvědomují.

OTÁZKA: Můžete uvést příklad škodlivé adaptace?

Někdy se povinnosti plní pouze formálně. Vědec jede na kratší pobyt do ciziny, jen aby splnil požadavek na mobilitu. Nebo se namísto větších a delších grantů rozdělují menší částky na kratší čas. Tak se sice dostanou peníze k většímu počtu zájemců, ale to stačí pouze na přežívání. Systém nutí vědce, kteří chtějí lepší rozpočet, aby měli hodně grantů. Vyplňováním přihlášek pak zabijí klidně dva až tři měsíce v roce. Granty pro postdoktorandy zase často spíše než kariérnímu růstu těchto mladých badatelů pomáhají jejich šéfům stabilizovat rozpočet.

Ke škodlivým adaptacím vedlo i spuštění systému financování vědy označovaného kafemlejnek. Prvotní rozhodnutí počítat vědecké výsledky v podobě článků, patentů nebo třeba užitných vzorů považuji za správné. Jenže podle bodů přidělených za tyto výsledky se pak automaticky rozdělovaly peníze. Vědci začali ve velkém produkovat "levné" body, výrazně tak rostl třeba počet softwarů a užitných vzorů. Většina z nich vznikla výhradně jen kvůli sbírání bodů. Jejich přínos pro praxi byl nulový.

Vsadilo se na alibistický automatický systém, který klíčové lidi zbavil zodpovědnosti. To se ostatně při řízení vědy, a nejen tam, stává často. Nastupuje takzvaná homeopatická zodpovědnost, na každém stupni řízení se zodpovědnost ředí a až na konci nikdo nezodpovídá za nic. Pak nelze ani s jistotou říci, kdo může za případnou chybu a kdo ji má odstranit.

OTÁZKA: Sám jste strávil v cizině sedm let. Tvrdíte, že až ve Spojených státech jste se naučil pracovat efektivně. Jak vypadá váš recept?

Je třeba dělat věci dobře, ale ne za každou cenu výborně. Když máte odevzdat zprávu o experimentu, můžete s ní strávit 10 hodin nebo jen hodinu. Pokud na ní však pracujete hodinu a zprávu vám odsouhlasí, není důvod věnovat se jí dalších devět hodin, aby byla dokonalá.

Musíte si také dobře určovat priority. Občas třeba něco prošvihnete, ale nesmí to být nic důležitého. Na druhé straně si nemůžete dovolit ztrácet čas zbytečnostmi. Nepodstatné práce se musíte zbavit.

OTÁZKA: Co byste sem z ciziny nejraději přenesl?

Akademickou kulturu. Chtěl bych do Česka přivést co nejvíce vědců ze zahraničí. Je hrozně prospěšné, když spolupracují lidé z různého kulturního prostředí, s odlišným vzděláním, kteří uvažují trochu jinak.

OTÁZKA: A dále?

Taky u nás chci zavést happy hour. Jde o to, že se v pátek odpoledne na hodinu přeruší práce a lidi se spolu hodinu jen tak baví. V cizině se sociální život daleko více odehrává přímo na vědeckých ústavech, které jsou tomu i přizpůsobené. Třeba na vídeňském výzkumném pracovišti mají polovinu jednoho patra vybavenou válendami, stolečky, nechybějí automaty s občerstvením, kulečník a televize. A v průběhu dne může člověk v tomto prostoru relaxovat. 

U nás v ústavu jsme v suterénu instalovali kulečník a stolní fotbálek, odpočinkové prostory, chtělo by to ale ještě vylepšit. Když po někom chcete, aby trávil dny a noci v ústavu, musíte mu vyjít vstříc.

OTÁZKA: Odpočinkovou zónu už jste vcelku dobře využil, prestižní evropský grant jste vymýšlel u kulečníku...

S kolegou jsme hráli, diskutovali a přitom jsme si kreslili schémata na tabule, které jsou nainstalované hned vedle. Ostatně vědci i další kreativně pracující profese většinou promíchávají práci a sociální život. 

Když mám nemocné děti, zůstanu s nimi doma a píšu články, na mém výkonu se to však nijak negativně neprojeví. Pokud budu mít například chuť jít si na chvíli odpočinout, nic mi v tom nebrání, svoji práci pak dodělám třeba v devět večer. Ani u lidí ve svém týmu docházku nehlídám, zajímá mě výsledek.


MEZITITULEK: Petr Svoboda (41)

- Vystudoval vývojovou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
- V letech 1998 až 2003 působil na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii, kde získal doktorát.
- Další čtyři roky pracoval ve Švýcarsku na basilejském Institutu Friedricha Mieschera. 
- V roce 2007 se vrátil a založil vlastní laboratoř v Ústavu molekulárnígenetiky Akademie věd ČR. 
- Loni obdržel cenu Neuron v oboru medicína, letos v únoru získal prestižní grant od Evropské výzkumné rady (ERC) v hodnotě 56 milionů korun.
- Přednáší na Přírodovědecké fakultě UK. Je autorem více než padesáti odborných publikací, řada z nich vyšla v prestižních časopisech včetně Cell.


Na zkoušku, a pak nastálo. 
"V cizině se vědci předtím, než získají vlastní laboratoř, pečlivě testují," říká biolog Petr Svoboda.

AUTOR: Eva Hníková

Zdroj: www.ihned.cz

Reklama